Drbání, hlazení a nípání
Nápad na zajímavou knížku:
Nehty ať nepřečnívají, ať není za nimi špína, také ať z nosní dírkychloupek ti neleze ven! Nechať ti z páchnoucích úst též nevane odporný
výdech," napsal už v 1. století před naším letopočtem Ovidius v
básnickém hymnu Umění milovat. Virginia Smithová v knize Dějiny
čistoty a osobní hygieny to komentuje slovy, která by se dala stejně
dobře použít i pro dnešek, že totiž v rostoucí a soutěživé komerční
společnosti musel každý vypadat co nejlépe, aby obstál. Je to jedna z pasáží, jež dokazují, že na světě se toho od počátků
civilizace zase tolik nezměnilo. Říše padaly, střídali se vládci a
přesouvala mocenská centra, koupací vana ale vypadá už tři tisíce let
stejně. Právě v tom je kouzlo historie všedního dne, která je mezi
historiky v současnosti tak oblíbená. Že totiž místo celku pozoruje
detail a vidí nejenom vývoj, ale i konstanty lidského chování. V
dějinách čistoty a čistotnosti se jich odhaluje překvapivě hodně. Péče
o sebe je lidstvu odjakživa vlastní a příjemná. Stejně jako marnivost,
s níž si už od starověku barvíme vlasy a depilujeme chloupky tam i
onde. Historie těla Kniha je příspěvkem ke zvláštní odnoži dějin všedního dne - "body
history", historie těla, disciplíny na hranici historie a
antropologie. Autorka, britská historička Virginia Smithová, tudíž
může relativizovat. Zavrhuje tezi, že hygiena se v dějinách stále jen
zlepšovala jako důsledek obecného pokroku. Projde postupně všechny
epochy od neolitu po současnost a pohybuje se po celé Evropě s
občasnými odskoky do Ameriky. A zjišťuje: Všichni toužili po čistotě,
fyzické i té morální. I když si ji pokaždé představovali trochu. Že o sebe pečovali Římané, je všeobecně známé, i když rozsah a
sofistikovanost jejich fitness klubů udiví. Autorka ovšem přináší
důkazy také o tom, že lidé se šlechtili i v epochách, které máme
tendenci považovat za vysloveně špinavé. Franský král a římský císař
Karel Veliký (742-814) vládl v hlubokém středověku, tedy v éře, o níž
se předpokládá, že byla páchnoucí a zanedbaná. Panovník měl však v
Cáchách pohodlný palác. Byl tu mimo jiné velký bazén s horkou vodou, v
němž se rád máčel a plaval, často též se syny, šlechtici a
služebnictvem. A že člověk má začít den vyčištěním zubů, radí už pravidla Salernské
lékařské školy z jihu Itálie ve 12. století - zuby se tehdy čistily
kouskem látky, šalvějovými nebo jinými aromatickými listy nebo
pryskyřičnými tyčinkami. Zkrátka myslet si, že lidé ve středověku
páchli, by znamenalo "urazit generace pečlivých a pracovitých
středověkých hospodyň", tvrdí Smithová. Na druhou stranu v dosud nejhygieničtější době po druhé světové válce
na irském venkově pořád byly domácnosti bez záchodu a chodilo se "pod
keříček". To je jen z mnoha důkazů, že dějiny hygieny nejdou po
přímce. Jsou navíc mnohem komplikovanější, než by se zdálo, v každé
epoše existovaly zásadní rozdíly mezi bohatými a chudými. Dochovaly se
ovšem většinou jen důkazy o životě v bohatých vrstvách; jak říká
autorka, dělat z nich závěry je jako myslet si, že po roce 2000
všichni žijí jako v časopisech o luxusu na křídovém papíře. Český čtenář se také možná bude ptát, kde se v tomto nabitém globálním
dějepise objeví něco ze zdejších zvyklostí. Autorka zmíní Dolní
Věstonice, tento "New York paleolitu", ale jen letmo, jako naleziště
množství šperků, korálků a jiných tělesných ozdob. Další zmínka o
našem území přijde na řadu až v kapitole o 19. století. Příběh
negramotného chalupníka Vincenze Priessnitze z Gräfenbergu (dnešních
Lázní Jeseník) je jeden z těch, kde se autorka nechala vyprovokovat k
detailnímu vyprávění. Popisuje, jak se z těžkého úrazu hrudníku sám
vyléčil tím, že si na zlomená žebra přikládal studené obklady a rovnal
si je o opěradlo židle. Následuje podrobný popis jeho metod. Léčba
spočívala v ledových koupelích a proslulých Priessnitzových zábalech.
Hydropatie, jak se metodě začalo říkat, se stala úspěšným vývozním
artiklem do Evropy a Ameriky a později inspirovala první naturisty. Pachy a slzy V dějinách nastalo jen málo období, kdy by se cenila zanedbanost a
špína. Rané křesťanství takové bylo. Svaté panny v 5. století cíleně
zanedbávaly hygienu, aby se o to intenzivněji mohly kát a prolévat
slzy, které očišťovaly svět od hříchu. Autorka dá občas k dobru i
nějakou tu pikanterii: "Slavná panna Paula si svého platonického
přítele a souputníka sv. Jeronýma 'podmanila' tím, že neustále ronila
slzy a páchla." Škoda že takový odlehčený tón nevolí častěji. Virginie Smithová je
historička, pracovnice Střediska pro dějiny zdraví při Škole hygieny v
Londýně. Svým tématem se zabývá už pětadvacet let, má životopis i
uvažování vědkyně a její kniha je skutečný dějepis - plný, někdy i
přeplněný fakty. Kde však zapomene na vědeckou věcnost a rozebírá daný
jev detailně a se smyslem pro paradox - jako právě v pasáži o svatých
pannách -, tam je její kniha nejpoutavější. Naopak rozpačité je čtení,
když autorka valí historické události, aniž by se zastavila u jejich
vysvětlení. Například dvě století normanských výbojů ve Středomoří,
kdy docházelo k prolínání arabských a evropských hygienických
zvyklostí, vyřídí jednou rozvitou větou. Jak sama píše v úvodu,
postupovala podle hesla "půl bochníku je lepší než žádný bochník", což
se ovšem příliš neosvědčilo. Příliš hygienické K uvolněným pasážím patří také úvod, kde Smithová ukazuje paralely
mezi hygienou lidí a zvířat. Zejména primáti se vyznačují stejným
sklonem k opečovávání sebe i svých soukmenovců Péči o tělo věnují víc
času než shánění potravy, asi deset až dvacet procent, a stejně jako u
lidí u nich platí, že čím vyšší sociální postavení v tlupě, tím více
péče se jim od ostatních dostává. Virginia Smithová klade vedle popisu
opičích zvyků obrázek z ruské vesnice za druhé světové války, kde se
každý pátek "vesničané vykoupali a pak jeden druhému položil hlavu do
klína, aby mu našel vši a rozmáčkl je mezi nožem a nehtem". Na závěr Smithová shrnuje dnešní stav hygieny. Je dokonalejší než kdy
dřív, ale místo definitivního vítězství přišla nová, nečekaná rizika.
Snížení účinnosti antibiotik, nové mutace virů a bakterií, snižování
imunity populace jako důsledek přehnané čistotnosti. Jedno však
zůstává - toužíme po fyzickém kontaktu, péči, zkrášlování. Primáti za
tím účelem provozují různé techniky a autorka si dá práci je všechny
vyjmenovat: "drbání, drhnutí, nípání, štípání, prohmatávání,
stlačování, hlazení, tření, otírání, česání, otřepávání, škubání,
protahování". Dějiny péče o tělo jsou sice dlouhé a plné pokroku, ale
v podstatě jde pořád hlavně o tohle, o rozkoš ze společného štípání a
nípání.
Virginia Smithová: Dějiny čistoty a osobní hygieny
Přeložila Alena Faltýsková, Academia, 460 stran
